Tel: +421 917 777 653

info@vychovakzivotu.com

Jadranská 31/A,

841 01 Bratislava

Slovensko

© 2017 by 4zmysly. 

  • White Facebook Icon
  • White Twitter Icon
  • White Instagram Icon

Jeremenkova 17
147 00 Praha 4
Česká republika

February 5, 2018

Please reload

Recent Posts

Môžeme deťom veriť?

April 13, 2018

1/10
Please reload

Featured Posts

Obří mimina

December 17, 2017

 

Žijeme v době obrovského technického rozvoje. Jeho tempo je stále rychlejší a svým vlivem zasahuje i sociální vztahy – vytváří tlak na rodinné struktury, které následně předcházejí velikým změnám.

 

Patriarchát se postupně vytrácí a objevuje se nový fenomén, něco, co tu ještě nebylo – kult dítěte. Z dnešního pohledu už dítě nevděčí za svůj život rodičům, ale naopak, dává smysl jejich vztahu. Ještě dvě generace dozadu žena říkávala, že chce dát dítě svému muži, dnes můžeme slyšet ženu říkat, že chce otce pro své dítě. Vnímáte ten rozdíl? Tento fakt se výrazně projevuje i ve vývinu osobnosti dněšních dětí. Máme toho hodně, žijeme v přebytku, nikdy v historii jsme se neměli lepe a chceme dopřát hlavně našim dětem. Už když se mají narodit, je okolo toho obrovský rozruch. Kdysi žena porodila, dítě zavěsila do plachty mezi stromy a pokračovala v práci na poli. Dnes je takováto představa úplné sci-fi. I když fyziologicky se nic nezměnilo a to stejné by zvládla i žena 21. století. Jak se říká: Všechno je otázkou postoje, no a ten se změnil!

 

Dítě nechce zbožňování

S obrovskou pompou se očekávaný tvoreček rodí, aby byl oslavovaný, zbožňovaný, milovaný. Ještě ani netuší, co je svět a už ho svojí přítomností výrazně ovlivňuje. „ Jen abychom mu dali všechno, co je možné dát. Všechno hmotné, intelektuální, emocionální,“ říkají dnešní rodiče. Ale jak to má malý človíček všechno absorbovat? Anglický psychoanalytik John Bowlby píše: „Děti, které jsou středobodem vesmíru, jsou na tom velmi podobně jako deprivanti.“ Nadbytek způsobuje to stejné, jako nedostatek! Tento fakt si drtivá většina rodičů vůbec neuvědomuje, protože je to tak zvláštně povznášející, nevnímat vlastní potřeby a „všechno“ dávat dítěti. Člověk se cítí lepším. Ve skutečnosti je to však škodlivé.

 

Tíživé pohlazení

Možná se ptáte: „Ale co je na tom špatně? Může mnoho lásky škodit?“ To asi ne, ale to není „čistá,“ nepožadovaná, svobodná láska. Je to láska zraněných lidí a tou bolestí je i poznamenaná. Je jiné, když hladíte dítě rukou, která vás nebolí a rukou, která je zlomená. Potom je pohlazení takové těžké a zpětně vyvolává potřebu chránit a být vděčný. My rodiče (pokud jsme nezralí) máme tendence léčit si svoje zranění, prostřednictvím dětí, například tak, že je zaplavíme tím, co v dětství chybělo nám. No a navenek se to tváří jako láska. Sigmund Freud v této souvislosti píše: "Neuropatičtí rodiče, kteří bývají náchylní k nesmírným něžnostem, svým laskáním pravděpodobně probudí v dítěti dispozici k nervovým chorobám." Nejedná se totiž o nadmíru rodičovské lásky, ale o nevědomě získanou úzkost, která pramení ze strachu ze ztráty, která se zákeřně a nenápadně vkrádá do každodenní reality.

 

Tuhé propojení

Seděla u mě matka, která přišla s tím, že je v jejím životě hodně úzkosti, která ji obtěžuje už na denní bázi. Zeptala jsem se, co je jejím největším strachem. Odpověděla mi, že se nejvíce bojí o život svého syna, toho, že by se mu mohlo něco špatného stát. A tak ho svým strachem dusí. Soustavně mu je v patách. Chodí za ním, kontroluje ho, přemýšlí o možných nástrahách. I od něj chce, aby byl opatrný, protože maminka se velmi bojí. No a světe div se, chlapec má stále nějaké zranění. Máma nežije svůj, ale jeho život. Je na každém jeho tréninku, na každém zápase, tráví s ním veškerý čas. Nic na světě není pro ni srovnatelně přitažlivé. Dokonce přestala spát s manželem, neboť syn jednou omylem vešel do ložnice. Když jsme hledali možnosti, kam jinde by mohla soustředit svou pozornost a přestat používat syna, byla ztracená jako Alenka v Říši divů. Jakoby byl svět bez jejího miláčka zcela prázdným místem. Nechvalně známým extrémním příkladem tohoto jevu, který známe z historie, je životní příběh Adolfa Hitlera. I on byl jediným zdrojem štěstí pro svou matku Kláru, která ho zahrnovala a současně dusila láskou, nadměrně jej ochraňovala a hýčkala. Výsledkem takové výchovy byl submisivní tyran. Svědectví o tom podal i jejich rodinný lékař, mimochodem žid, který řekl, že nikdy neviděl silnější přimknutí. Ještě i v bunkru, kde Hitler spáchal sebevraždu, měl u sebe fotku své milované matky.

 

Klec z lásky

Když dítě vyrůstá v emočním přebytku, začne vidět sebe jako střed světa a nenaučí se vnímat vnitřní svět jiných lidí. Vůbec se u něj neobjeví potřeba investovat i do druhého člověka. Je uvězněné v kleci z lásky a nachází se pouze ve známém prostředí, objevovat neznámé mu totiž nedovolí. A tak se v něm zabíjejí touhy. Měla jsem možnost vidět v životě chlapce, jehož touhy byly takto udušené hned v zárodku. Ať přišel s jakýmkoli nápadem, okamžitě byl zahlcen ideálními podmínkami na jeho realizaci. Vždy mu nakoupili kompletní výbavu, zaplatili učitele, vozili ho tam. Chtěl být rockovým kytaristou a jediné po čem toužil, byla možnost hrát v nějaké staré garáži a mít náročné podmínky, jako měl kdysi Kurt Cobain. Bohužel, to jediné se mu splnit nemohlo! V takovém dítěti se pak objevuje pocit viny a selhání z toho, že vše dostal a nedokázal toho využít. Důsledkem je ztrácení vlastní hodnoty.

 

Dospělí kojenci

Právě z tohoto vášnivého rodičovského zájmu o děti, které jsou obklopeny hmotným a sociálním dostatkem, vznikají takzvaní obří kojenci. Jejich rodiče jim projevují nadmíru lásky, což bývá, jak jsem již zmiňovala, příznakem jejich vlastní zranitelnosti. Tito přerostlí kojenci s hypertrofovaným narcizmem bývají sympatičtí a nadšení, no stejně tak plaší a pasivní. Zákeřné je, že to, že mají problémy, obvykle spatříte až v pubertě, protože až v adolescenci, při hledání partnera, se naplno projeví jejich obrovský strach ze závislosti. Ve vztazích mívají pak tendence podřizovat se a sebe vnímají jako méněcenné. Symbiotické dětství a přílišné splynutí s rodičem jim totiž bránilo vytvořit si vlastní osobnost. Tento model, který se začal objevovat v prostředí amerických dětí, se rozmohl už i v Evropě. Model, kde autoritu v rodině přebírá dítě, protože jeho potřeby musí být za každou cenu naplněné, způsobuje nemožnost separace a pocit obrovského nesplatitelného dluhu.

Škodlivý stereotyp

Nic nemá k dokonalosti dále než dokonalý rodič. Já jsem zatím takového nepotkala a ani neznám nikoho, kdo by v rodičovství nepochybil. Naopak vidím, jak se všichni stereotypně snažíme ukazovat se před dítětem jako perfektní, obáváme se totiž, že pokud by dítě odhalilo naše slabiny či nejistoty, klesly bychom v jeho očích, utrpěla by naše rodičovská autorita. Má to však i jiný důležitý aspekt, který si málokdo uvědomuje. Když se rodič dopustí chyby, dítě se má vůči čemu bouřit, což mu dodává odvahu čelit i jiným překážkám v životě. Rodičovské pochybení tak vlastně podporuje jeho nezávislost. Dítě si řekne něco ve smyslu: „Konečně to tu je, musím si to zařídit sám, protože moje matka to nezvládla." Co je tedy významnější? Upevnění vlastní pozice nebo vytvoření příležitosti pro dítě? Pamatuji si na situaci z mého života, kdy se jako blesk z čistého nebe objevil spontánní hněv mého pubertálního syna. Zesílené to bylo tím, že jsme jeli v autě, kde mi vynadal, že mu strašně leze na nervy moje dokonalost a neomylnost. Zůstala jsem jako opařená, nechápala jsem to. Vůbec jsem si neuvědomovala, že něco takového dělám a že jemu je to až tak velmi nepříjemné. Tato zpětná vazba mě však emocionálně zasáhla a s "prezentací neomylné matky" jsem postupně přestala. Ve výsledku to mělo dobrý dopad na náš vztah.

 

Fenomén týraných rodičů

Aby si mohlo dítě vydobýt svoji autonomii a nezůstalo uvízlé v síti utkané z péče jeho bezvadných rodičů, někdy nemá jinou možnost než odmítnout je násilně. Tlačí ho k tomu nemožnost překonat zásadní životní zkoušky, nutné pro normální vývoj člověka. Tento tlak občas vede až k hrozivým kulturním jevům, kdy jsou rodiče týrání vlastními dětmi. Boris Cyrulnik, francouzský psychiatr a etnolog ve své knize Láska nad propastí o tom píše toto: „Je to deset let dozadu, co jsme s ohromením objevili dospělé osoby vydané napospas výhrůžkám a násilí ze strany svých vlastních dětí. Fenomén týraných rodičů začal vycházet na světlo světa, když linky zřízené na pomoc týraným osobám v USA zaznamenaly celých pětadvacet procent hovorů s touto problematikou. Velmi vysoké čísla byly zjištěny i ve Francii a v Quebecu. Oběti však často odmítaly podat trestní oznámení na vlastní děti. První se s tímto jevem zabývali Japonci a vysvětlovali ho intenzivními sociokulturními změnami, které vedly k přeceňování pozice dítěte v rodině. Stejný vývoj nastal i v Číně, kde politika jednoho dítěte způsobila, že z andělských dětí se z jedné generace na druhou začaly stávat frustrovaní a trpící domácí tyrani. Děti začaly být obsedantní bez jakéhokoli životního plánu. Dále jsem se dozvěděla, že rodiče dětí tyranů bývají obvykle starší a mají vysoký sociální status. Nachází se mezi nimi velký počet právníků (až třicet procent), lékařů a dokonce psychologů. Všichni týrání rodiče měli solidní vysokoškolské vzdělání a měli úmysl vychovávat své děti demokraticky.

 

Myslím si, že pro dítě musí být velmi těžké to, že nenachází "objektivní" důvod, proč se na své rodiče zlobit, přičemž ale jeho hněv stále stoupá. Musí to v něm vyvolávat obrovský vnitřní konflikt. Slyšela jsem během terapie říct dospělého muže, že je svým rodičům velmi vděčný a přitom se mu moc dobře nedaří. Má něco po třicítce a je na antidepresivech. Zeptala jsem se ho, za co je vděčný a on odpověděl, že neví, ale že od malička do něj vštěpovali, že jim má být vděčný, tak je. I takové důsledky to může mít. Tento konkrétní muž sice rodiče netýral, zato však trápí sebe.

My rodiče dostáváme narozením dítěte zcela tvárnou hmotu a je jen na nás, jaké tvary bude nakonec mít. Až v dospělosti našich dětí (někde se uvádí, že až s vnoučaty) se ukáže, jací jsme byli modeláři.

 

Mária Kubišová

http://www.vztahovaporadna.sk

 

Více zajímavých témat si můžete dozvědět na konferenci "Výchova k životu"

 

 

Share on Facebook
Share on Twitter
Please reload

Follow Us
  • Facebook Basic Square
  • Twitter Basic Square
  • Google+ Basic Square