Tel: +421 917 777 653

info@vychovakzivotu.com

Jadranská 31/A,

841 01 Bratislava

Slovensko

© 2017 by 4zmysly. 

  • White Facebook Icon
  • White Twitter Icon
  • White Instagram Icon

Jeremenkova 17
147 00 Praha 4
Česká republika

February 5, 2018

Please reload

Recent Posts

Môžeme deťom veriť?

April 13, 2018

1/10
Please reload

Featured Posts

Hranice

February 5, 2018

Téma hranic se netýká pouze výchovy. To jak se dokážeme vymezit v jakýchkoliv vztazích: partnerských, pracovních, sousedských, úzce souvisí s životní spokojeností.

 

 

Je to Mimoň

Většina rodičů, které znám, tomuto tématu rozumí tak, že kolem dítěte je potřebné vytyčit meze. Hranicím rodiče nejčastěji učí tak, že instruují děti. Přikazují, zakazují, vysvětlují, co se patří a co ne. Chování je rozděleno na dobré a špatné. Takto vychovávané děti jsou, podle mě, nejisté. Nikdy totiž nevědí s jistotou, zda se zachovaly vhodně nebo ne. Čím více instrukcí rodiče dávají, tím větší nejistota.

 

Z nejistého dítěte vyroste nejistý dospělý. Mám zkušenost hlavně s dospělými, kteří byli takto vychováni. V životě operují s částkou předpokladů a očekávání, že když budou nějak postupovat, dobře mluvit, s lidmi si budou rozumět, vše bude OK a vyhnou se konfliktu. Zrada bývá v tom, že když se stejnými předpoklady vstupují do odlišných prostředí a situací, dosáhnou často pravý opak. Typické pro ně je, že se v kontaktu s druhými nevěnují svým pocitům, myšlenkám, bojí se prezentovat své názory. Slabě vnímají, co se děje s ostatními a špatně čtou mezi řádky.

 

Čím větší nejistota, tím méně jsou v kontaktu s děním a sebou samými. V konverzaci nebo hře se ztrácejí a reagují neadekvátně. Když se chtějí připojit, schytají nevůli a odmítnutí.

 

U sebe cizincem

Vzhledem k tomu jak jsou mezilidské vztahy složité, lidé navzájem odlišní a situace rozmanité, ani není možné vybavit děti kompletní databází všech vhodných reakcí. Instruování dítě naučí máločemu, zato ho bezpečně zmate.

 

Podle mě je důležité, nejen ve výchově ale obecně ve vztazích, umět jasně kreslit svou vlastní hranici. Více se vyplatí, rozumět sobě. Tato část nám nicméně jde těžko. I my jsme byli povětšinou vychováni tak, abychom sledovali "dané" pravidla. Chceme dělat to, co se "má" a nejsme vnímaví vůči sobě. Málo sledujeme, co chceme, málo rozumíme vlastním motivacím a svému prožívání. Často neucítíte včas, když někdo naši hranici naruší. Nejsme naučeni, starat se o ni. Překročení zaznamenáme až tehdy, když je diskomfort zřetelný. Bohužel, ani to nebývá dostatečným signálem, vymezit se vůči "narušiteli". Jsme přece vychovaní něco vydržet. A tak držíme.

 

Málo sebe známe. Neumíme jasně a svobodně formulovat své potřeby. Potom chceme a potřebujeme od druhých, aby byli citliví, neboť na vlastní citlivost se nemůžeme spolehnout. A tak instruujeme děti, aby byly citlivé (ke všem jen ne k sobě). Štafeta se předává. Myslím, že dobrá výchova vede nejprve po cestě k sobě, přes obnovení schopnosti číst svůj vlastní kompas a nalezení odvahy radit se jím.

 

Já to dám

Pokud vymezujeme a organizujeme území dítěte, učí se zejména to, že někdo jiný je vlastníkem návodů. Někdo jiný ví lépe a ten jiný nese i odpovědnost. Instrukce dítě obírají nejen o sebevědomí, samostatnost ale i o pocit vlastní kompetence.

Prožívání vlastní kompetence je nezbytné pro klid v životě. Dává mi totiž jistotu, že kamkoli půjdu, cokoli se stane, nějak si poradím. Něco prostě udělám. Pokud to nepomůže, udělám něco jiného. Nemůže se stát, že to bude úplně špatné. Pokud žiji ve světě instrukcí, asi budu více přemýšlet, co by řekla a udělala máma / táta. Co je to dobré / vhodné / účinné / správné / patří se. Takto nastavené dítě / dospělý se vyhýbá novým lidem, výzvám, prostředí. Netroufá si na svobodu a spontánnost ve vztazích ani životě. Neví se spolehnout na sebe a často žije v pocitech strachu a viny.

 

A proto ne!

Pokusy o organizování území našich blízkých, nejen dětí ale i partnera či kamarádů, nemohou dopadnout dobře. Já sám - s tím začíná již batole. Mít kontrolu a moc nad svým životem, je přirozená reakce. Děti, manželé, kolegové, všichni chtějí mít vládu nad svým územím. I my. Potřeba moci a kontroly ve vztazích je toxická. Dítě se bude před kontrolujícím a nedůvěřující rodičům chránit. Batole zuří a kouše, mladší dítě odmlouvá, starší se naučí ignorovat a puberťáci už vědí sofistikovaně lhát.

 

Výchova ovládáním je nejenže kontraproduktivní ale také vyčerpávající. Asi vás napadne otázka: To dětem nemám nic říkat? Jak se pak naučí vycházet s lidmi! Podle mě je to jednoduché. Pokud vznikne nějaká třecí plocha, tak máme mluvit ke svým dětem, manželům, rodičům nebo kolegům. Nemělo by to být o jejich výchově, ale o úctě k sobě. Je dobré pečovat o sebe i ve vztahu k dítěti. Vím, že se to většině lidí zdá sobecké, takto mluvit, ale rozhodně je to zdravé. Pro rodiče proto, že pokud se dobře postará o sebe, nebude se cítit vyhořelý a nervózní. Dítě se zas pozorováním naučí, jak se postarat o sebe.

 

Moc versus mocenskost

Jak tedy říkat, vychovávat, postarat se o sebe a zároveň neovládat? Podle mě je klíčem naučit se mluvit o sobě. Například takový hluk. Mohu dítěti vstoupit na území s cílem zařídit to tam jinak: nekřič a nebubnuj. Druhá možnost je zůstat na svém území a ošetřit své hranice například: pro mě tady je hrozně hlučno, vadí mi to, bolí mě hlava, když bubnuješ. Svoboda rozhodnutí a odpovědnost zůstává v rukou dítěte. Dlouhodobý efekt mají ty řešení a rozhodnutí, které učiní dítě samo a ne ze strachu, ale z vnitřní potřeby souladu s rodičem.

 

Čím mladší dítě, tím méně pravděpodobně ho napadne s bubnováním přestat. Pokud dítě nereaguje, netřeba to vzdávat. Možná mu třeba vysvětlit mu svou situaci jasněji, obšírněji. Stále nic? Potom budu hledat jiné řešení problému. Stále mohu zůstat na svém území a ochránit se. Mohu si dát špunty do uší, sluchátka, nebo odejít do jiného pokoje.

 

Pokud dítě nereaguje vůbec, je možné, že je naučené, že ignorování ve vztazích je zcela normální. Přeučit sebe i dítě na nová pravidla, je těžké, ale ne nemožné. Dítě musí možná deset tisíc krát zažít, že je respektováno, dokud začne respekt vracet.

 

A proč mu ten buben prostě nevzít? Ano, i to je možné. Mám v záloze i postupy obdobné tomuto. Jsou však na konci všech jiných konstruktivních pokusů. Já osobně mám v sobě dovoleno použít silové řešení na ochranu svých hranic. Dobře si však zvážím v jaké situaci a jak často je nutné a moudré je využít.

 

Vychovává celá vesnice

U nás jsou takové divné zvyklosti, co se týče reagování na děti ve veřejném prostoru. Nevím z jakého důvodu, ale obracíme se na rodiče zejména na matky, když máme námitky proti chování dítěte. Znáte to? Čekáte na zastávce, děti běhají, hrají se. Vše vypadá fajn a najednou rozzlobený hlas: Paní, nemůžete si ...! Raději preventivně okřikujeme děti, neboť co kdyby náhodou. Děti x krát vidí, že nikdo nic neříká, jen ta máma je hysterická. To mi připadá nefér.

 

Jednou jsem četla nějaké africké přísloví, které říkalo, že za chování dětí je zodpovědná celá vesnice. Já bych velmi přivítala, kdyby se kdokoliv dotyčný ozval hned a přímo k mému dítěti: Můj zlatý, když ty děláš toto, mně to způsobuje toto, nelíbí se mi ... Žádné okolky. Ať dítě samo vidí a zažije, že kolem žijí i jiní lidé, kteří mají své potřeby a představy.

 

V županu do MŠ

Moudrý rodič šetrně nakládá s omezeným množstvím energie. Jsou věci, na které není třeba vůbec reagovat. Jedna příhoda na toto téma: Sousedky dcera dostala nový růžový župan. Hrozně se z něj těšila a chodila v něm celý den. Ráno vznikl problém, protože si ho chtěla obléci na tričko a rifle. Slyšela jsem je, jak procházeli s řevem pod našim oknem. Pravda je, že lidé běžně nechodí v županech. Nechápala jsem však, proč by nemohla jít v županu. U mě to spadalo do veselé kategorie dětských výmyslů. Sousedka se tehdy bála: co si lidé pomyslí a to bude stále chodit v županu ?! Nebojme se, děti jsou úžasní pozorovatelé všeho, včetně sociálních norem, a sami se dříve či později napravily.

 

Jak dlouho se uklízí teenagerův pokoj?

Chcete-li to poctivě, tak i 6 let. Tento příběh mi říkal jeden starší psycholog. Kdysi dávno měl doma dva teenagery a každou sobotu probíhala hádka o úklidu pokoje. Rodiče křičeli, přikazovali, vydírali a děti vzdorovali. Vyčerpávající den pro obě strany končil uklizeným pokojem, která již v pondělí vypadala stejně. A jednou si řekli dost. S manželkou se dohodli, že už neřeknou nic.

 

Jasně, že neuklízeli. Při občasné obhlídce museli konstatovat, že věci všeho druhu se hromadily v kupách při stěnách. Po čase zůstala volná jen chodbička od dveří k postelím a ostatní prostor zabíral smrad. Pokoj byl ve strašném stavu. I stalo se, že si děti začaly vodit své návštěvy do obývacího pokoje. Proč? U nás je nepořádek. Tehdy rodiče udělali parádní věc a vyhodili dětičky i s návštěvami zpět do pokoje. Přes občasné záchvatovité úklidy přešli k pravidelnému, neboť je už nebavilo poslouchat komentáře od kamarádů. Trvalo to opravdu 6 let. Oba jsou nyní dospělí, mají své děti, vystudovali školy, pracují a nezdivočeli.

 

Já jsem začala se samostatným úklidem v mladším věku hned po jedné návštěvě. Mladší sestřenice táhla za ruku nějaké jiné příbuzenské dítě do našeho dětského pokoje s nadšeným křikem: Pojď, pojď! Takový nepořádek si ještě neviděla! Tehdy mi trklo, že asi něco není v pořádku.

 

Kdo je zodpovědný vedoucí?

Pokud spravuji území svého dítěte, tak automaticky zodpovídám za jeho stav. Vzniká otázka, kdy syn / dcera pochopí, že za své věci si odpovídají sami? Pokud dospělé děti spoléhají, že problémy vyřeší rodič, tak možná nikdy. Pokud nejsou důsledky fatální, tak nechávám své děti, jak si poradí.

 

Jedna přítelkyně mi při tomto tématu řekla, jak kdysi zabránila svému 15 letému synovi ve vytetovaní kotvy. Zákaz byl nejprve do 18-ti a prodloužil se do 20-ti, kdy už zájem o zvěčnění kotvy na těle vyprchal. Komentář zněl: nyní je také rád, že nechodí na setkání s obchodními partnery s kotvou na čele. Ano, asi je rád. Přišel však o vzácný moment, naučit se něco (v tomto případě doslova) na vlastním těle. Já bych řekla k té věci své, ale nechala bych ho, ať si udělá po svém. Pokud následky nejsou fatální - a při tetování nejsou - nebudu dělat rozruch. Mám odpovědnost vůči svým dětem, ne za své děti. To, kterým se řídíme, určuje, na kterém území chci prioritně dělat změny.

 

Ne takto, jak tedy?

Podle mě je pro život lepší, když se dítě učí hranicím nejvíce v kontaktu s rodičovskými hranicemi. Když je naruší, má dostat zpětnou vazbu. Ideální je, když rodič zareaguje při malé nepohodě, ne tehdy, když už je za hranou. Dítě se průběžně, v "malých" dávkách dozvídá: toto ne a také proč ne. Postupně se učí, rozumět jiným. Naučí se také, že konfrontace není ohrožující ani bolestná.

 

Čím je dítě starší, tím méně by měla být naše hranice "propustná" a důrazněji bychom měli trvat na její respektování. Dítě, které netrpí závažnější zdravotní poruchou, rychle pochopí, že toto maminku bolí, unavuje, znervózňuje. Hranice tedy rodič kreslí prioritně kolem sebe a jasně je komunikuje.

 

Dítě se postupně učí, že pokud chce s někým být ve vztahu, musí registrovat i jeho / její prožívání. Časem se dopracujete i k tomu, že mu to nebude třeba vysvětlovat. Bude umět číst i jemné neverbální signály: už mám toho dost; pokud budeš pokračovat, vzdálíme se od sebe. Děti chtějí být přirozeně v kontaktu s rodiči, sourozenci či kamarády a tak začnou citlivější vnímat takové neverbální poselství. Čím je starší, tím rychleji a přesněji vyhodnocuje, co druhého vyrušuje. Více umí zapojit kontrolu a od nežádoucího chování upustit.

 

Kromě toho se učí i tomu, že je v pořádku, být vnímavý vůči sobě. Je normální říkat druhým lidem: toto se mi nelíbí, tohle už nechci. Mimo jiné, v budoucnu ušetří za kurzy asertivity, kde by se musel pracně znovu učit, to co věděl už jako batole: říct ne.

 

Autorku tohto blogu si můžete vypočut taky na konferenci Výchova k životu, kde bude přednášet k téme preberania  zodpovednosti za dítě, více najdete v popisu přednášky Viery Lutherovej.

Share on Facebook
Share on Twitter
Please reload

Follow Us
  • Facebook Basic Square
  • Twitter Basic Square
  • Google+ Basic Square